Mgr. Mária Hlohovská

Hlbinná terapia

BÝT K SOBĚ UPŘÍMNÝ: CESTA K POROZUMĚNÍ A ZMĚNĚ

Každý z nás má představu o tom, jaký by chtěl být. Sebevědomější, klidnější, méně závislý na názorech druhých nebo schopný vytvářet zdravější vztahy. Do terapie často přicházíme s touhou něco na sobě změnit. Chceme se zbavit úzkosti, přestat opakovat stejné chyby nebo konečně pochopit, proč se nám v životě stále dějí podobné věci.

Změna však nemusí spočívat jen ve snaze stát se někým jiným. Důležitou součástí může být i ochota lépe poznat sebe sama – včetně stránek vlastního prožívání, kterým zatím nerozumíme nebo které bychom nejraději neviděli.

Často totiž není nejtěžší přiznat si, co nás trápí, ale začít rozpoznávat, jak se na našich obtížích podílejí vlastní vzorce prožívání a chování.

Z pohledu psychodynamické terapie naše jednání neovlivňuje pouze to, co si vědomě uvědomujeme. Do vztahů a rozhodnutí mohou vstupovat i méně uvědomované touhy, obavy a zkušenosti z minulosti. Proto někdy jednáme v rozporu s tím, co si sami přejeme.

Můžeme toužit po blízkosti, ale zároveň se jí bát. Chtít rovnocenný vztah, ale opakovaně si vybírat partnery, u kterých máme pocit, že musíme o lásku bojovat. Nebo si přát být sebevědomější, ale každou kritiku prožívat jako důkaz vlastní nedostatečnosti.

Tyto rozpory nemusí být náhodné. Někdy souvisejí se způsoby, kterými jsme se kdysi naučili chránit před bolestí, odmítnutím či zklamáním.

Proč nestačí chtít se změnit?

Představme si člověka, který se neustále přizpůsobuje druhým a nedokáže říct ne. Může se učit asertivitě a snažit se prosazovat své potřeby. Pokud však zůstane neprozkoumaný jeho strach z odmítnutí nebo přesvědčení, že si lásku musí zasloužit, změna může být velmi náročná.

Přizpůsobování se druhým mu totiž možná kdysi pomáhalo udržet si blízkost a pocit bezpečí. To, co mu dnes komplikuje život, mohlo mít v minulosti svůj význam.

Psychodynamická terapie se proto nezaměřuje pouze na zmírnění nepříjemných projevů. Zkoumá také, proč mohly vzniknout, jakou roli v našem životě hrají a před čím nás mohou chránit. Porozumění těmto souvislostem může postupně otevírat prostor pro jiné způsoby, jak zvládat své prožívání a vztahy.

Setkat se i s tím, co se nám na sobě nelíbí

Poznat sám sebe znamená připustit si i méně příjemné stránky vlastního prožívání. Potřebu uznání, závist, strach ze samoty, touhu mít věci pod kontrolou nebo očekávání, která klademe na druhé.

Někdy můžeme postupně rozpoznat i to, jak naše vlastní reakce a očekávání ovlivňují situace, ve kterých se opakovaně ocitáme. Neznamená to, že jsme zodpovědní za všechno, co se nám děje. Může nám to však pomoci lépe porozumět tomu, co dokážeme ve svém životě ovlivnit.

Takové uvědomění může vyvolávat stud, nejistotu či odpor. Není vždy snadné připustit si vlastní rozpory nebo možnost, že některé naše reakce mohou mít i jiný význam, než jaký jsme jim dosud přisuzovali.

Upřímnost k sobě samému však neznamená sebekritiku ani hledání vlastních nedostatků. Znamená schopnost dívat se na sebe se zvědavostí a snahou porozumět si, místo abychom se za své prožívání odsuzovali.

Právě proto je důležité, aby terapie nabízela bezpečný prostor, ve kterém nemusíme dokazovat svou hodnotu ani se snažit působit lépe, než se ve skutečnosti cítíme.

I v terapii se může stát, že o některých věcech nedokážeme mluvit otevřeně. Můžeme se obávat hodnocení, cítit stud nebo mít potřebu ukázat se v lepším světle. I tyto pocity a obavy mohou být důležitou součástí terapeutické práce. Ve vztahu s terapeutem, který se postupně buduje, můžeme začít rozpoznávat, co nám brání být otevřenější vůči druhým i vůči sobě samým.

Přijetí sebe sama otevírá cestu ke změně

Přijmout se takoví, jací jsme, neznamená rezignovat na změnu. Porozumění vlastním vzorcům nám naopak může pomoci začít je měnit vědoměji.

Člověk, který lépe porozumí svému strachu z opuštění, nemusí přestat toužit po blízkosti. Může se však postupně učit budovat vztahy bez neustálého přizpůsobování a obav, že každá neshoda znamená odmítnutí.

Člověk, který si uvědomí svou potřebu uznání, nemusí přestat toužit po ocenění. Může však postupně přestat odvozovat svou hodnotu výhradně od toho, jak ho vnímají ostatní.

Změna tedy nemusí znamenat, že se staneme úplně jinými lidmi. Může znamenat, že získáme větší svobodu v tom, jak reagujeme na situace, které v nás dříve automaticky vyvolávaly známé pocity a reakce.

Terapie od nás nevyžaduje, abychom byli od začátku zcela upřímní, otevření a připravení na všechno. Je přirozené, že některým stránkám svého prožívání nerozumíme nebo se je bojíme pojmenovat. I tyto obavy mohou mít svůj význam a zaslouží si porozumění.

Změna někdy začíná právě ve chvíli, kdy se přestaneme snažit být takoví, jací bychom podle sebe měli být, a dovolíme si lépe poznat, jací doopravdy jsme. Ne proto, abychom se za své nedostatky odsuzovali, ale abychom mohli žít svobodněji a vědoměji.

Více o mém terapeutickém přístupu →